Kontrapunkt — dva hlasy, které znějí spolu a zpívají se zvlášť
Pět dvojic k poslechu. Vlevo sazba, která se takhle nepíše, vpravo správná — a celá skladba na jedenáct taktů.
Kontrapunkt znamená: dva hlasy jdou současně a každý z nich je sám o sobě melodií. To je víc než dobře spolu znít — doprovod, který poslušně jde v terciích, je bez chyby, a přesto není druhým hlasem. Umění je mít obojí najednou: souzvuk, který nese, a dvě linky, z nichž každou lze zazpívat zvlášť.
Nauka je uspořádána do druhů; zde stojí první, nota proti notě. Oba hlasy mají stejné hodnoty, a proto je každé setkání samostatným rozhodnutím. Právě to dělá z prvního druhu zkušební kámen: nejsou tu průchodné tóny, za nimiž by se špatný souzvuk schoval.
Stojí zde pět dvojic vedle sebe. Vlevo sazba, o kterou jde, vpravo týž začátek zapsaný podle pravidel. Obě podoby lze poslechnout a rozdíl je téměř vždy hned znát: u paralel se hlasy slijí v jeden, u závěru zůstane konec otevřený.
Paralelní kvinty
Tři kvinty za sebou, oba hlasy vzhůru: to je nejznámější chyba dvojhlasé sazby. Kvinta je dokonalá konsonance a dvě vedle sebe nechají hlasy slít v jeden — slyšíte jednu melodii s barvou, ne dvě linky. Vpravo je spodní hlas týž, vrchní jde proti němu, a rázem jsou zase dva hlasy.
Paralelní oktávy
Totéž s oktávami, jen ještě zřetelněji: vrchní hlas zdvojuje spodní a přestává být vlastním hlasem. Kdo poslouchá, všimne si, že dojem se sotva liší od jediné melodie. Vpravo jde vrchní hlas z oktávy přes sextu do tercie a ze zdvojení se stane protihlas.
Disonance na době
V prvním druhu stojí na každé době konsonance. Vlevo je kvarta a dvě septimy — souzvuky, které by se ve dvojhlasé sazbě musely připravit a rozvést, a tady prostě stojí. Vpravo přijdou tercie, tercie a kvinta. Kvarta je nejspornější případ: mezi dvěma vrchními hlasy se hodí, nad nejnižším tónem ne.
Závěr na konci
Na konci nese vrchní hlas citlivý tón: předposlední setkání je velká sexta, která se rozšiřuje do oktávy. Vlevo citlivý tón chybí a sexta zůstane malá — skladba sice končí na oktávě, ale doopravdy nedojde. Obojí je dovoleno a zní jinak; stará nauka žádá pro konec velkou sextu.
Řetěz tercií
Tento řetěz je výslovně dovolen, a právě proto tu stojí: ne každá paralela je zakázaná. Tercie a sexty mohou následovat po sobě, kolik je libo. Jen hlasy zůstanou svázané jeden s druhým — dělají týž pohyb a ucho slyší jednu melodii s doprovodem. Vpravo stačí jediný protipohyb a z doprovodu se stane hlas.
Celá skladba na jedenáct taktů
Dole leží cantus firmus, daná melodie; nad ní jde protihlas. Každé setkání je konsonance, žádná dokonalá se neopakuje paralelně a konec jde přes velkou sextu do oktávy. Protipohyb a rovnoběžný pohyb se střídají — protihlas nikde nejde za spodním hlasem déle než dva kroky.
Čtyři pravidla prvního druhu
Spolu znějí jen konsonance: unisono, tercie, kvinta, sexta, oktáva a jejich rozšíření do další oktávy. Kvarta k nim ve dvojhlasé sazbě nepatří — nad nejnižším tónem se počítá za disonanci. Není to otázka vkusu, nýbrž rozhodnutí, na němž stojí celá nauka.
Dvě dokonalé konsonance téhož druhu za sebou jsou zakázány, jdou-li oba hlasy stejným směrem: paralelní kvinty a paralelní oktávy. Důvod je slyšet a není to jen předpis — hlasy se slijí a ze dvou zbude jeden. V terciích a sextách se paralelně jít smí, jen hlasy pak zůstanou svázané jeden s druhým.
Konec jde přes závěr: předposlední setkání je velká sexta, poslední oktáva, a vrchní hlas k ní stoupá přes citlivý tón. Pravidla v této podobě stojí u Johanna Josepha Fuxe, Gradus ad Parnassum, 1725 — od té doby školní látka, a na této stránce se netvrdí, nýbrž přepočítávají ze zvuku.
Co stojí vedle
Jak se jmenují vzdálenosti mezi dvěma tóny: Intervaly. Čím skladba končí: Kadence. V jaké tónině taková melodie stojí: Církevní tóniny.
Notové značky · Notový slovník
Anotona to udělá za vás
Vyfoťte noty nebo zahrajte melodii — Anotona pozná tóninu, zapíše noty a transponuje je do libovolné jiné. Zdarma.
Prohlédnout AnotonuKaždý tón na této stránce je spočítaný, ne opsaný.