Noty s tečkou
Pět případů, každý dvakrát k poslechu: nejprve nota bez tečky, pak táž s tečkou — a takt trvá přesně stejně dlouho.
Tečka za notovou hlavičkou je nejúspornější značka celého notopisu. Říká: a ještě jednou polovinu toho. Z půlové noty se stanou tři čtvrťové, ze čtvrťové tři osminy, z osminy tři šestnáctiny.
Není to pevný přídavek, nýbrž poměr: kolik tečka přidá, závisí na tom, jak dlouhá by nota bez ní byla. Proto každý případ stojí zde dvakrát — jednou holý, jednou s tečkou — a pokaždé leží tón na téže výšce. Slyšet je jedině doba trvání. Takt naproti tomu zůstává přesně tak dlouhý jako předtím: co tečka dá notě, to vezme pomlkám za ní.
Půlová nota s tečkou
Ze dvou čtvrťových se stanou tři. V třídobém taktu vyplní celý takt a je tam případem normálním — jediný tón rozložený přes všechny tři doby. Ve čtyřdobém za ní zbude přesně jedna čtvrťová, a z toho vzniká jeden z nejčastějších taktových obrazů, jaké existují.
Čtvrťová nota s tečkou
Ze dvou osmin se stanou tři. To je tečka, kterou vidíme nejčastěji: spolu s osminou za ní vyplní dvě doby a dá vzorec dlouhá-krátká, který má každý pochod a každá druhá balada. Kdo jej zahraje rovnoměrně, promění krok v procházku.
Osminová nota s tečkou
Ze dvou šestnáctin se stanou tři. Totéž dělení o patro níž, a krátká nota za ní se stane velmi krátkou — tak krátkou, že rozdíl od trioly se rozostří, pokud se neposlouchá pozorně. V tisku jsou obě zřetelně odlišné, zahrané často méně.
Nota se dvěma tečkami
Druhá tečka přidá ještě polovinu první, tedy čtvrtinu základní hodnoty. Dohromady to dělá sedm osmin původní noty: téměř všechno, ale právě ne úplně. Zbytky za ní se stávají patřičně nepatrnými, a právě z toho žije ostrost barokních ouvertur.
Pomlka s tečkou
Tečka působí na pomlky stejně jako na noty — jen ji neslyšíme, poznáme ji podle čekání. Na obrázku jsou oba tóny vlevo a vpravo tytéž; posunulo se jedině to, kdy přijde druhý. Ve starších vydáních se pomlce s tečkou vyhýbali a psali místo ní dvě pomlky; dnes stojí všude.
Tečkovaný rytmus
Nejprve osm rovnoměrných osmin, pak týž takt tečkovaný
Nejběžnější užití není vůbec osamělý dlouhý tón, nýbrž dvojice: nota s tečkou a krátká za ní, stále dokola. Dlouhá–krátká, dlouhá–krátká. Obě řady na obrázku trvají stejně dlouho a nesou týž puls — jedna jej dělí rovnoměrně, druhá v poměru tři ku jedné.
Tento vzorec nese půlku hudebních dějin: francouzská ouvertura z něj žije, pochod rovněž a dobrá část toho, co se v populární hudbě považuje za «rovné». Kdo jej zahraje rovnoměrně, hraje něco jiného — a kdo jej slyší, pozná to hned, i když to nedokáže pojmenovat.
Kde je tečka pravidlem
Šest osmin, pak týž čas jako dvě čtvrťové noty s tečkou
Ve složených metrech není nota s tečkou výjimkou, nýbrž samotnou dobou. V metru 6/8 se nepočítá šest osmin, nýbrž dvě doby po třech — a jedna doba je přesně čtvrťová nota s tečkou. Obrázek ukazuje obojí za sebou: nejprve šest osmin, pak dvě doby, které je shrnují.
Proto jsou takové takty plné teček, aniž by se tím mínilo něco zvláštního. A proto je tam potřeba duola, jakmile se přece jen mají zahrát dvě místo tří.
Jaké notové hodnoty existují
Tečka mění notovou hodnotu, nenahrazuje ji. Jaké hodnoty existují — celé, půlové, čtvrťové a osminové noty s jejich pomlkami — stojí u Notové hodnoty. Který takt se počítá jak a proč se 6/8 počítá jinak než 3/4, stojí u Taktová označení.
Notové značky · Notové hodnoty · Notový slovník
Anotona to udělá za vás
Vyfoťte noty nebo zahrajte melodii — Anotona pozná tóninu, zapíše noty a transponuje je do libovolné jiné. Zdarma.
Prohlédnout AnotonuKaždý tón na této stránce je spočítaný, ne opsaný.